1. ukázka

Je 6 roků po sametové revoluci, máme rok 1995 a já v březnu nastupuji do zahraniční firmy do oddělení kvality. Podmínkou je umět dobře německy, protože budu muset komunikovat s našimi kolegy v německém jazyce. Jsem vdaná, 28 let, dvě děti. Mému synovi je devět let a dceři sedm. Maturovala jsem z německého jazyka za jedna, takže tuto práci hravě zvládnu. Jsem sebevědomá, mladá a muži obletovaná žena.
Vůbec se mi ale nechce se nechat zavřít do fabriky, kde nesvítí slunce. Předtím jsem pracovala dva roky jako prodavačka pečiva v „Bagetě“. Měla jsem tam kolegyni, později kamarádku, která byla také středoškolačka, a moc jsme si rozuměly. I když to nebyla žádná kariéra, ale mohla jsem tam dýchat. Předtím jsem pracovala krátce v bance jako pokladní, ale tam jsem se nelíbila ošklivé a rozvedené paní vedoucí. Musela jsem odejít a moc mě to bolelo. Plakala jsem a říkala jsem si: Proč? Že nelezu někomu do zadku, že neříkám: „Vám to, paní vedoucí, sluší“, když měla tak otřesnou fialovou halenku a vypadala v ní jako hranatá krabice. Že kolegové z úvěrového se se mnou baví a smějí. Hrůza! A já se smála také. Neodpustitelné.
Tak po takové zkušenosti jsem byla ráda, že mám v práci klid. Teď mám na mysli to prodávání pečiva. Tam jsem se mohla usmívat na lidi a nikomu to nevadilo, nikdo nežárlil. A navíc jsem tam měla kamarádku a to mě tam drželo nejvíce. Ale aby ty idylky nebylo moc, přišel mně šéf asi po roce oznámit, že se musím přesunout na jinou prodejnu, protože na moje místo přijde jeho milenka či velmi dobrá známá. Bůh ví. A tak jsme s Veronikou, mojí kamarádkou, jako jeden muž daly výpověď a zůstaly bez práce. Ona to udělala ze solidarity a já si jí za to velmi vážím. Obě vdané, já dvě děti, ona jedno. To bylo letos na začátku února a teď už máme polovinu února pryč a já vůbec nevím, co budu dělat. Připravuji večeři a hlavou se mně honí myšlenky jedna přes druhou.
Zvoní zvonek u dveří a já jdu otevřít.
„Dobrý večer, Anno.“ Zdraví mě pan Petrák, který bydlí v přízemí našeho paneláku. Znám ho od vidění, protože má podobně
staré děti, i když je určitě o 15 let starší než já.

„Dobrý večer,“ odpovídám zvědavě. Co mi asi chce?
„Slyšel jsem, že umíte německy?“
„No, maturovala jsem z němčiny.“
„Já jsem za vámi přišel, jestli byste nechtěla dělat v kvalitě pro
jednu německou firmu.“
„A odkdy?“
„Můžete nastoupit třeba hned.“
„Mohu si to rozmyslet?“
„Tak mi zítra dejte vědět, jak jste se rozmyslela. Já se budu těšit
na naši spolupráci.“
„Dobře. Děkuji a nashledanou.“
Zavírám dveře a koukám se na sebe do zrcadla v předsíni. Tak jsem se doma ani neohřála a už mám jít zase pracovat. A ještě k tomu do fabriky, kde nesvítí slunce. A pracovat na píchačky a v nějaké kvalitě. Celý den tam budu zavřená pod zářivkami. Kdy já si odpočinu a budu běhat po rozkvetlých loukách? Jen tak s roztáhnutýma rukama a vlasy mi budou vlát. Koukám na sebe, že mám unavené a smutné oči. Proč nejsem šťastná, když mám dvě zdravé děti? Protože jsem příliš brzy začala být matkou? V osmnácti letech těhotná. Už deset let jenom makám, domácnost, dvě děti, dálkové studium a zařizování bytu.
Mám to vzít, nemám to vzít, mám to vzít. Přece si nebudu trhat lístečky kopretiny.
Něco dělat musím, tak to tedy zkusím.
Nastupuji na pozici referenta kvality japonskoněmecké firmy, která dodává výrobky pro automobilový průmysl. Musím projít praxí po jednotlivých výrobních odděleních, komunikovat německy …. . Učit se práci v oddělení kvality. V životě jsem ve fabrice nepracovala, ale já jinou možnost nemám. Mám dvě malé děti a musím vydělávat peníze.

Je pondělí a já začínám už druhý týden mé nové práce.
Budík zvoní a začíná blázinec. Jako vždy nestíhám, budím děti, 2. a 4. třída. Snídaně, svačina, čisté oblečení a ahoj. Do školy to mají kousek a jdou tam samy. Rychle se strojím a ještě mě napadá, že si s sebou vezmu šťávu, abych si mohla v práci dělat vodu se šťávou. Píchačky, nejsem zvyklá dělat na píchačky, a proto letím jako splašená, jsem ve stresu. Můj šéf je trochu divný, jsem mu sice vděčná, že díky jemu jsem dostala tuto práci, ale on je hrozně vyblázněný z německých nadřízených. V uších mi zní jeho slova.
„Anno, musíte chodit přesně. Pracujeme u zahraniční firmy, tady musí být disciplína. Přesně si hlídat přestávky, my jako pracovníci kvality musíme jít vzorem…“
Tak proto teď letím jako pominutá a v myšlenkách mi běží:
Musím být perfektní, nesmím zklamat, potřebuji tu práci, protože chceme stavět dům, máme dvě děti, atd.
Táák jsem to stihla. Super. Jsem v kanclu, prásknu kabelkou a rychle se přezouvám, abych mohla běžet na dílnu, kde musím projít praxí. Mám ze sebe radost, jak to pěkně zvládám, když v tom padne můj zrak na červenou skvrnu, která se objevila v okolí mojí kabelky. Pár sekund tupě zírám a pak mi to pomalu dochází. Ta sladká hustá hmota, která mi vytéká z kabelky na zem, je moje šťáva. Úplně jsem zapomněla, že ji mám v tašce. Uvnitř mám peněženku, šminky, doklady a ostatní drobnosti, které budou potaženy tímto lepkavým sirupem. Asi omdlím. Začínám opatrně vytahovat věci z kabelky, ze kterých táhle odkapává šťáva. Nejradši bych to všechno hodila do koše.
„Anno, za dvě minuty máte být na pracovišti. Tak, abyste to
stihla“, říká můj šéf, jakoby neviděl tu pohromu, která se mi stala. Jsem v takovém stresu, že se asi roztrhnu. Dusím se vzteky a zároveň se mi chce plakat. To snad ví každý, že to budu uklízet minimálně deset minut. Nemluvím a odevzdaně čistím své věci. To je zničené, to je zničené, peněženku snad zachráním. Nade mnou významně stojí on, nemá totiž nic jiného na práci, než mě pozorovat a nervovat.
Beru si na sebe plášť a chci už odejít na dílnu.“No, jak vidím, dnes budete začínat práci s čtvrthodinovým zpožděním, tak si pospěšte“, děje otcovsky. Mám ho plné zuby. Podle čínského horoskopu jsem kůň, hrdý s touhou po svobodě. Proč já tohle musím poslouchat. Někteří lidé jsou opravdu neuvěřitelní.
Hop a skok skáču po schodech na konečnou kontrolu a najednou si připadám jako malá holčička, která hopkala po schodech dolů k babičce do přízemí. Bydleli jsme v prvním patře domu a moje mamka byla často nervózní, ale babička a děda trpělivě odpovídali na mé otázky. Byl u nich klid. Už nejsem dítě. Proč mě to bolí? Ještě zahlédnu záblesk slunce za oknem a už jsem v temné dílně. Okna jsou zatažena tmavými závěsy, aby tam byla tma a pracovnice mohly kontrolovat vzhledové a funkční vady na elcédéčkách. To jsou takové displeje, které ukazují v autorádiích stanice nebo různé informace na palubovce auta, montují se do mobilů, atd. Je to pěkný nápor na oči, dívat se sedm hodin do světlého displeje ve tmě. Tak takovou práci jsi, Anno, chtěla? Ty, která jsi měla ve škole samé jedničky, teď tady sedíš u měřáku a můžeš mít prakticky vypnutý mozek, protože naučit se těch pár vad, to není až tak velký problém. Ještě že ve dvě mohu jít nahoru do kanceláře.
A šéf už na mě čeká. „Tak jaké to bylo, Anno?“
„Dobrý“, co se dá na to odpovědět. Že je to práce pro magory, že je mi z toho na zvracení, že nemusím myslet, že si ničím oči. „Tak pojďte, zavoláme panu Hutterovi.“
Pan Hutter je německý šéf kvality, viděla jsem ho jednou a mám před ním slušný respekt. A také jsem přišla na to, že si s tou mojí němčinou nejsem až tak pevná v kramflecích.
„Proč mu budeme volat?“ ptám se.
„Jen tak, jak se má,“ odpovídá, a protože neumí německy, tak s ním mám mluvit já.
„No, ale jen tak volat, když nic nechceme řešit, mně připadá takové divné. Co nám asi řekne, že se má dobře“, namítám a začínám se vnitřně vytáčet.
„Zavoláme mu,“ opakuje a já musím poslechnout. S vnitřním odporem se nutím do telefonátu, nesouhlasím s tou stupiditou a ještě k tomu moje němčina není tak skvělá, abych mohla konverzovat o ničem.
Vytáčím číslo.
„Hutter!“ ozve se ve sluchátku.
„Jak se máte, pane Hutter?“ nutím se do pozitivního nadšeného tónu.
„Ó děkuji, dobře. A vy?“
„U nás je také všechno v pořádku,“ odpovídám a nastává trapná dlouhá odmlka.
„Jaké je u vás počasí?“ říká pan Hutter.
„Je zataženo, ale vcelku je teplo. A u vás?“ ptám se, aby řeč nestála.
„U nás svítí slunce.“
„A to je dobrá zpráva, tak to zítra u nás bude také slunečno,“ odpovídám, protože počasí, které je v Německu k nám většinou dorazí o den později.
Opět trapná dlouhá odmlka. Kdy to trápení konečně skončí.
„Tak vám přejeme hezký den,“ říkám naprosto odevzdaně. Můj šéf sedí vedle mne a tváří se náramně spokojeně, jak si pěkně povídáme.
„Já vám také, nashledanou. Uvidíme se ve Vrchlabí.“ ukončuje hovor.
Zblázním se, tohle já nevydržím.
Ale vydržela jsem mnohem více. Povinné ježdění na elektrickém kole po nádvoří, protože se můj šéf nějak v tomto vynálezu angažoval. Řešení matematických úloh, které jsem od něj dostávala za domácí úkol, učení fyziky. Nevím, proč si vybral zrovna mě, protože v kvalitě byly se mnou ještě dvě kolegyně, které tam pracovaly prakticky od úplného začátku firmy. Hana, která je o sedm let starší než já, a Marcela, která je o dva roky mladší než já. Na začátku asi brali každého. Proč vzali do kvality Marcelu, mně dodnes není jasné. Německy neumí, je vyučená tkadlena a ještě se chová namyšleně a na lidi je povýšená. Neskutečné. My tři se známe z dřívější doby, bydlíme ve stejném místě, takže idyla. To je ale jenom zdání. Hana má základní vzdělání, ale aspoň umí německy, protože její maminka je Sudeťačka. Je rozvedená, má dvě dcery a nemá to zrovna lehké. Já jsem přišla do tohoto oddělení jako služebně nejmladší, o půl roku později než moje kolegyně. Já se střední školou, kterou jsem dělala dálkově při práci se dvěmi malými dětmi. Dobře mně tak, když jsem nechtěla jít se samými jedničkami studovat. Protože starší brácha mi řekl, když mi bylo patnáct, že holky, které dělají školu, jsou namyšlené krávy. Sám přitom dělal průmku a určitě neměl samý jako já. Ale v patnácti to pro mě byl silný názor a já jsem si myslela, že to je jedno. Protože, jak říkali moji rodiče, není rozdíl mezi inženýrem a dělníkem. Že všichni jsou lidé. To je sice pravda, ale rozdíl to je podstatný, jestli někdo má papír na to, že je inženýr, tak je za chytrého a dostane automaticky vedoucí pozici. Ale můžete mít střední školu, maturitu s vyznamenáním, odborné znalosti, a stejně to nic neznamená.
Náš šéf nebyl povahou pokrytecký zákeřný člověk, to ne, jen byl trochu podivín, a proto ho také za krátkou dobu, co nám šéfoval, vyhodili. A tak jsme zůstaly v oddělení kvality tři ženy. Marcela se mu vždycky před ostatními vysmívala, když přišel dělat na dílnu audit, že je neschopný, že nepozná vady. Opravdu loajálnost ke svému nadřízenému jí teda nechyběla.
Sedím na konečné kontrole u měřáku a kontroluji výrobky, když tu ke mně přistoupí Norbert.
Německý kolega, který je docela hezký a vždycky se na mě, když se potkáme na chodbě, usmívá.
Učí u nás lidi, jak mají řezat a lámat sklo na displeje. Má tady< s sebou k ruce ještě tři německé kolegy.
„Hallo Anna,“ pozdraví v přítmí konečné kontroly.
„Jak to jde?“
„Docela dobře,“ odpovím.
„Už umíš poznat všechny vady, které jsou na chybovníku?“
„Ano, to není tak složité“ usměju se na něj.
Pokyvuje hlavou a sedí u mě na bobku. To zase budou mít ženský keci, že se se mnou baví. Hned si budou myslet, Bůh ví co. Je teda fakt, že jsme před dvěma dny byly s ním, s Casperem a ostatními kolegy na diskotéce. A od té doby, když mě zdraví, tak mě políbí na obě tváře. Asi to je u nich zvyk, ale tady na lidi koukaj, jako že jim to je teda jasný.
„Co bys tomu řekla, kdybys pozítří s námi odjela na 14 dnů na zaškolování do Německa?“
Zůstala jsem jako opařená. Na čtrnáct dnů, do Německa. Prý to je pěkně daleko, Hana už tam byla překládat pracovnicím z výroby. Jak bych to udělala s dětmi? A taky nemám tolik oblečení, aby mi stačilo na tak dlouhou dobu, honí se mi hlavou.
„Já si to musím rozmyslet. Kvůli dětem.“
„To je samozřejmé. Ale bylo by dobré, kdybys s námi mohla odjet.“
„Dobře, já ti zítra řeknu.“
„Ještě si zkontroluj, zda máš platný pas“ loučí se se mnou a já mám hlavu jako věrtel. Jsem vzrušená z té představy, že pojedu do západního Německa, ale hned mně tu radost kalí pomyšlení, že nemám, co na sebe a také, jak to zorganizovat s dětmi.
Musím to všechno probrat s manželem a mamkou, jak by to šlo udělat.
Všechno jsem nakonec zařídila a v pátek odjíždím směr Německo.
Mám na sobě věci, které už něco pamatují. Jsou z laciného materiálu a trochu seprané. Kde také na kvalitní oblečení a boty brát peníze, když jsem poslední roky rodila děti a dálkově studovala. Při tom jsme zařizovali byt, nejdříve garsonku, pak 3+1 a vždycky jsem dávala přednost dětem.
V pátek vyrážíme a já mám pocit, že jedu na konec světa. Tříproudé dálnice a spousty aut.
Vesničky jedna jako druhá, bílé fasády domů, dřevěné štíty a cihlové střechy. Všechny mají stejný ráz, jsou tak harmonicky sladěné a vypadají jako oranžové kytičky na zeleném koberci luk. Jsem jako Alenka v říši divů.
Zastavili jsme po pěti hodinách jízdy na jednom odpočívadle s restaurací, abychom si dali něco k jídlu. Nádherná restaurace má při vstupu obchůdky s naplněnými regály plnými všeho možného. Čokolády, bonbóny, vína, plyšové hračky, parfémy a všude usměvaví lidé.
Odbíhám si na toaletu, která voní a září čistotou. Záchodové prkénko je zakryto po obvodu papírem, který se po každém použití automaticky vyměňuje za nový.
To zírám. Vracím se k mým kolegům do restaurace.
Já nevím, proč jsem tak vynervovaná a stydím se. Koukám na ty ceny a přepočítávám je na koruny. Mají tady bufet a neskutečný výběr všeho, saláty počínaje a různými masy a moučníky konče. Káva tu stojí na naše peníze 75 Kč. To snad není možný, u nás stojí osm korun. Norbert mě pobízí, ať si vezmu, na co mám chuť, a já si tedy nesměle něco nabírám a mám strach, aby to nestálo moc peněz, protože to budou za mě platit, tak abych nevypadala jako nenažraná. Oni se v klidu najedli a já byla nervózní. Bavili se německy, smáli se a já jsem jim rozuměla tak stěží polovinu toho, co říkali. To je teda hrůza, jak z té němčiny nic neumím, a to budu dva týdny sama v Německu. To jsem zvědavá, jak to zvládnu a při těchto myšlenkách se mi stahuje žaludek strachem.
Po dvou hodinách jsme dorazili v půl sedmé večer na penzion, kde budu ubytovaná.
Všude je čisto a všechno krásně voní. Na recepci je mísa s ovocem a časopisy. Nádhera.
Jdu po schodech nahoru a Norbert, který mi nese tašku, jde se mnou.
Otevírám dveře útulného pokoje, kde je postel, skříň, stolek a čalouněné křesílko, televize a rádio.
Položí tašku na zem a říká:
„Tak si odpočiň a my přijedeme za hodinu a půjdeme na diskotéku.“
Nevěřím svým uším. Jsem tak hrozně unavená. Z těch nových zážitků, z toho, jak si proti nim připadám tak chudě, jak jsem sama v cizí zemi.
„My dnes půjdeme na diskotéku?“
„Ano.“
„A ty nejsi unavený, když jsi sedm hodin řídil?“ ptám se překvapeně.
„Ne, já jsem fit. Tak za hodinu se uvidíme,“ a je pryč.
Nezmohu se ani na slovo, a proto se zvedám a jdu se podívat do koupelny.
Je malá a krásná. Světlá a všechno září čistotou. Je tam sprchový kout celý z plastu a nemá žádný závěs. Půjdu se osprchovat.
Vlezu do sprchy a s úlevou nechám na sebe padat proudy teplé vody. Ách, to je příjemné. To bych vydržela hodinu a na nic bych nemyslela. Ale to nejde. Po deseti minutách vypínám vodu a chci vylézt ven. Jenže jak se to otvírá? Kde to má nějakou kliku nebo nějaký úchyt? Začíná mě ovládat panika. Tak to je dobré, já se neumím dostat ze sprcháče ven, a co budu dělat, až přijde Norbert.
To je teda trapas.
Sakra, nějak to přece musí jít, a sahám nervózně rukama po tom plastu, až najednou povolí a dveře jdou od sebe odsunout. Aha, tak takhle je to. Několikrát ten mechanismus vyzkouším, abych se to naučila.
Vypotácím se z koupelny a nejradši bych sebou práskla do postele a spala a spala.
Vzhledem k tomu, že za půl hodiny jdeme na tu diskotéku, se silou vůle začínám oblékat na ven. Jsou na mě všichni tak milí, ale mě to tak namáhá rozumět a mluvit německy, a proto jsem k smrti unavená.
Je půlnoc a já jsem konečně zase ve svém pokoji. Teď si už opravdu mohu jít lehnout a spát.
Ještě než usnu si opakuji, co mi Norbert řekl. V sobotu, což je zítra tu budu sama a mám si někde dojít na jídlo. A v neděli se pro mě po obědě staví a pojedeme spolu na výlet.
Tak to jsem zvědavá, jak se tady domluvím. Stydím se mluvit a mám pocit, že na mě každý kouká jako na nějakou chudinku z východního bloku. No, dala jsem se na vojnu, musím bojovat. Nějak těch čtrnáct dnů vydržím.
Ráno se probouzím a vůbec nejsem v pohodě. Nějak v tom kontrastu s tou čistotou a leskem těch věcí tady kolem mě amými opotřebovanými botami a oblečením, které už něco pamatuje, si připadám děsně. Jak to, že mně to doma ani nepřišlo? Mám z toho nepříjemný pocit, já si nechci připadat méněcenná a tady si tak připadám. Nesnáším tento pocit a všechno se ve mně bouří marným vnitřním bojem.
Mám hlad a nic jiného mně nezbude, než že musím vylézt ven a jít se do nějaké restaurace najíst.
Procházím malým městečkem, nebo je to spíše vesnice, mají tu malé náměstíčko a kostel. Škoda, že nevaří v sobotu v to mém penzionu, nemusela bych nikam chodit.
Vždyť tady nic není, rozhlížím se po liduprázdné ulici.
V tom vidím restauraci na rohu uličky, která se jmenuje „U dvou růží“. Jdu tam.
Otevírám dveře a vidím, že tam je puštěná televize, nakouřeno a samí tmaví chlapi.
Vzhledem k tomu, že jsem bílá a mám vlnité delší vlasy s rezavým nádechem, tak všichni na mě zírají.
Sedám si ke stolu a hned je u mě obsluha.
Prosím o jídelní lístek a nejradši bych utekla. Sakra, co to se mnou je?
Doma v Čechách jsem tak suverénní, proč se tady stále cítím jako nýmand? Je to tím, že mě štve to, že mluvím jako Tatar? A proto mám ten zatracený pocit méněcennosti?
Teď si uvědomuji, jak je pro mě řeč důležitá. Že já stavím svoji cenu ne na vzhledu, nýbrž na tom, jak si hraji se slovy, jak slovy provokuji, a o tuto svou zbraň jsem tady přišla. Jsem jako Malá mořská víla, která nemůže mluvit. Anebo nemohu mluvit tak, aby to vyznělo, jak si přeji.
Mám rozevřené desky s názvy jídla a je mi úplně jedno, co budu jíst.
Objednávám si kuře a k tomu salát. Polévku tady nevaří, je to taková zvláštní restaurace.
Najednou mi obsluha přinese moučník a kávu.
„Ale já jsem si ho neobjednala,“ namítám.
„To je pozornost,“ usmívá se na mě mile muž a já rudnu. Nevím, zda ho mám přijmout nebo ne. Nevím, co to znamená. Chlapi po mně pokukují a usmívají se a já nevím, zda je to pozornost od nich. Usmívám se tedy také a popíjím strašně silnou kávu a cpu do sebe násilím kousek koláče. Mám stažený žaludek a nemohu jíst.
Odpoledne se procházím po okolí vesničky a jdu brzo spát.
Zítra přijede Norbert a snad se s ním budu cítit lépe. Je mi s ním fajn.
Vyspala jsem se dobře a dopoledne se koukám do slovníku na nová slovíčka a před obědem jdu na kratší procházku.
Sedám si v mém penzionu ke stolu a jsem tam sama. No jo, kdo by v neděli na vesnici chodil na oběd do hospody? Majitel penzionu je velice milý a nese mi jídelní lístek.
Spoustě názvů ani nerozumím, a tak si objednávám řízek.
Za chvilku mi donese talíř, kde jsou dva řízky, brambory a k tomu zeleninový salát.
Jéžiši, to nesním. Stěží do sebe nacpu jeden řízek a opět známá< písnička s mým stresem a staženým žaludkem. Pokládám tam příbor, už do sebe nic nenarvu. Já vůbec nejsem zvyklá tak moc jíst. Usmívám se na něj, že to bylo dobré, ale že už nemohu.
„Já vám ten řízek zabalím, dám do ledničky a můžete si ho sníst třeba odpoledne ke svačině,“ říká mi majitel.
Opět se mi vrací ten pocit chudého děvčete z východu. Tak on si asi myslí, že nemám na to, si koupit jídlo, když mi tady chce ten řízek dávat do ledničky, abych měla, co jíst.
Než jsem se zmohla na nějakou reakci, tak někam odběhl.
V tu chvíli se otevřely dveře a vstoupil Norbert. Konečně známá tvář. Jak ráda ho vidím.
Přisedá si ke mně ke stolu, kde já čekám na majitele, abych mu zaplatila oběd.
„Už jsi po jídle?“ ptá se mě Norbert.
„Ano, jen musím zaplatit a můžeme jít,“ říkám zvesela.
„Nemusíš platit, jídlo a pití, které tady budeš jíst, je na účet firmy,“ informuje mě.
„A on to ví?“ ptám se.
„Já mu to řeknu,“ odpovídá Norbert.
A už se vrací a podává mi s úsměvem zabalený řízek.
„Co to máš?“ ptá se udiveně.
„Schnitzel,“ říkám suverénně, jak také jinak.
„Já jsem měla k obědu dva řízky, teda to byla jedna porce, a jeden jsem nesnědla, tak mi ho zabalil. Ale já jsem to nechtěla,“ říkám naštvaně.
„Tak jsi měla říci, ne, děkuji.“
„To je teď jedno. Kam pojedeme?“ obracím list.
„Do Frankfurtu.“
„Co jsi dělala včera?“
Sedím v autě a pozoruji ubíhající krajinu.
„Byla jsem se projít.“
„A kde jsi byla na obědě, když penzion měl zavřeno?“
„U dvou růží,“ odpovím bez komentáře.
„U dvou růží?“ udiveně se ptá.
„V pizzerii jsi si nic nevybrala?“
„Já jsem žádnou pizzerii nenašla.“
„Ona je kousek od penzionu, ale na druhou stranu, než jsi byla,“ vysvětluje mi.
„U dvou růží“ je turecká hospoda,“ podotýká.
Tak tím je to vysvětleno, proč tam byli samí tmaví chlapi, proběhne mi hlavou.
„A jaké to tam bylo?“
„Dobrý. Měla jsem kuře a salát.“ To, že jsem měla kávu s moučníkem jako pozornost, jsem si radši nechala pro sebe. Co já vím, co to tady znamená. Ještě by si potom myslel, že jsem se spustila s Turkem.
Frankfurt, město veliké a letiště ještě větší. Největší ve střední Evropě říká mi, když stojíme na terase letiště a díváme se, jak letadla přistávají a startují.
„Každé dvě minuty tam přistane nebo se vznese letadlo. Šílený provoz a koncentrace pracovníků řídících navigačních věží.“
„Já jsem ještě nikdy neletěla letadlem“ a obdivně s respektem pozoruji ty velké stroje.
„Ty už jsi letěl?“
„Mnohokrát,“ odpoví.
„Já jsem ještě ani nebyla u moře. Já jsem taková krkonošská žena. Za komunistů jsme nemohli cestovat, a teď, když se otevřely hranice, tak zase na to nemáme peníze. Vdávala jsem se hned po škole, mám dvě děti a budeme stavět dům. Tak ani nevím, kdy se někam podívám.“
Hází marku do dalekohledu a ukazuje mi místa vzdálená, která mám teď přiblížená.
Procházíme se městem a kupuje mi slaměný klobouk se zlatou hedvábnou šálou.
Večeříme ve Frankfurtu a já, plna dojmů a pocitu, že se o mě někdo staral, chránil mě, usínám.
Moc si toho cením a má moji důvěru.
Ráno mě vyzvedává a jedeme spolu do práce, a tak to jde den za dnem.
V práci pro mě šílené tempo pobrat v cizím jazyce práci na počítači, tabulky, grafy a technologii 1. cyklu výroby.
A přesto si tuto práci zamilovávám stále víc.
Návrat do Čech byl pro mě bombou. Najednou vidím domy v našich vesnicích, které jsou otřesné. Jak to mohl někdo schvalovat? Nemá to žádný ráz, je to jako poskládané z ukradeného nebo zbylého materiálu. Špína, smrad na záchodkách. Lidi jsou zamračení, nepřátelští a nosí hnusné hadry. A někteří i smrdí. V restauracích žádné zeleninové saláty.
Je to, jako když se mi otevřou oči a já jsem prozřela. Hned zítra si koupím nové boty a kalhoty. A nějaké hezké tričko.
Já vím, že nemáme peníze, ale stejně si to koupím.
Najednou jsem se vnitřně od toho špinavého světa u nás oddělila. Tak to se mi tu bude docela těžko žít. Bůh mě provázej.